V dávných dobách, v dobách na rozhraní legend a pověstí, kdy Libuše s Přemyslem, s početnou družinou i s význačnými stařešinami rodu, projížděli krajinou Čechů, byly lesy bohaté na množství zvěře i lesních duchů, v milířích doutnal oheň, divoké včely vylétaly ze svých skrýší za nádhernými květy, medvědi pustošili jejich medové poklady a kanci řádili na políčkách podél mohutných hvozdů, jako, jako za našich časů.

Jednou v podvečer dvanáctého měsíce, kdy dlouhé stíny líčily na nepozorné pocestné své pasti, dostala se družina vysoko nad řeku, která tenkrát ještě neměla své jméno, ale energie tohoto místa už dávala tušit budoucí děje. Však také důstojný vladyka při pohledu do ostrého slunce si zaprorokoval: „Než padnou ty hvozdy tu, budou nás navštěvovat hladoví vlci!“

Svým proroctvím probudil v Libuši duchy dávných předků, kteří stále ještě neskousli kvapný odchod (zlí jazykové tvrdí: úprk) z jejich asijské domoviny, a Libuše ve svatém vytržení, hledíc do nikam (my bychom to nazvali: do blba, nebo doblba), rozpřáhla ruce a zvolala silným hlasem, jako když dá zvukař na diskotéce aparaturu na plný pecky: „Nic nevidím, ale je to veliké. kolem spousty kamenů, a všechny, všechny jsou naše!“

Tu přerušil ji moudrý vladyka, který ve svých požehnaných pětatřiceti letech mírně nedoslýchal: „Čí jsou ty kameny?“ „Jsou naše!“, opakovala Libuše. Ale děda pořád neslyšel, a už hněvivým hlasem mocně zařval: Čí jsou, více nám snad ani neříkej!“ A v Libuši se věštecký duch nějak zasekl, nemohla se dostat dál, její rozum už přestával zvládat všechny ty informace přicházející z vesmíru ( my bychom řekli: „Zasekl se jí harddisk.“) A tak jen mechanicky otvírala ústa, z kterých vycházelo: „Čí jsou více… čí jsou více… čí jsou více…“ A protože začala modrat, tak jí Přemysl dal lehkou facku, ( z našeho pohledu ji restartoval) a najednou z ní vyjelo ČISOVICE.

Prahu, město veliké, jehož sláva hvězd se bude dotýkat, předpovídala už ze své letní rezidence v Čisovicích.