Mobelova cena vznikla náhodou. V březnu roku 2009 jsem v knihkupectví objevil sbírku „Paměť ohně“ od Lubomíra Brožka, jehož předchozí sbírky mě moc neoslovily. Ale touto knížkou jsem byl nadšen. Říkal jsem si, že by za takové básně zasloužil Nobelovu cenu! Ale to já neovlivním. Já mu můžu dát maximálně cenu Marhoulovu, ale to mi nepřišlo vhodné, takže propojením Nobela a Marhoula vznikl Mobel. Lubomír Brožek obdržel Mobelovu cenu na červnovém poetickém večírku, které pravidelně pořádám od roku 1984 na své zahradě v Čisovicích. Mělo se jednat o jednorázový akt. Napůl recese, napůl vážně míněný. A možná proto mě čerstvý „nositel Mobelovy ceny“ vybídl, abych ve vyhlašování pokračoval i v dalších letech.

Tak jsem prostřednictvím svých přátel básníků, i prostřednitvím Obce spisovatelů, oslovil poezii píšící autory. A překvapilo mě, že mi během krátké doby přišlo více jak třicet knížek vydaných v roce 2009. Uvědomil jsem si, jak v dnešní době chybí básníkům, i když vydají knížku, zpětná vazba. Proto od druhého ročníku uděluji nejen Mobelovu cenu za vrcholné dílo, ale i Mobelova uznání za opravdu vydařené sbírky. A dokonce pročítám pozorně všechny básně, abych mohl udělit alespoň Mobelovu pochvalu za jednotlivou hodnotnou báseň nebo verš v jinak průměrné knížce.

Mám takový neblahý pocit, že se poezie za posledních dvacet let dostala na sám okraj zájmu naší konzumní společnosti a proto si myslím, že povinností nás, kteří si to uvědomujeme, a kterým to vadí, je : společnými silami ji vrátit mezi lidi. Aby k poezii neměli vztah jako k neškodnému ekzému, ale jako k něčemu, co potřebují, co je obohacuje a zkrášluje!

Alois Marhoul